Odkládám zbroj

01. 01. 0001 | † 09. 09. 2020 | kód autora: MQC

Udělala jsem šílenost. Řekla jsem muži, že mi ublížil. Co je na tom šíleného? Že to nebyla úplně jeho vina. Že se dotkl mých starých ran a já se mu tím odhalila. Tak nerada sděluji nahlas interpretace abstraktních výtvorů druhých, protože mi je naprosto jasné, že o nich budu mluvit zcela minimálně, zato obhažím velikou část sebe samé. Nereflektovaně. Před ostatními. Uvidí má omezení a mou malost. Mou slabost. Velice se zdráhám vyjevit vnitřek toho, co nemám pod kontrolou. Snad by mi to přišlo lidské, nemít vše pod kontrolou, kdyby tak často ku ženám nezaznívala osočení z toho, že jsme trochu moc. Trochu moc emotivní, trochu moc upjaté, trochu moc vznetlivé, trochu moc chladné, trochu moc kontrolující, trochu moc lehkovážné.... Není tomu dlouho, co jsme zcela oficiálně nemohly být dost. Nemohly se vejít do morálních tabulek, které byly na hony vzdálené  proudu života. A pozůstatky si neseme stále. Touhu zahodit mustr, strach z opovržení, touhu být sebou, strach z opuštění, touhu žít plně, strach z nedostatečnosti.

Toto bylo reflektované až tam, kam jen má mysl byla shopna zajít. Nad ránem mne probudil strach vylévající se z břicha až k hrudi. Co jsem to udělala? Nechci to vzít zpět. Ale co přijde? Přijetí či úprk, přijde setkání. Vždy je šance, že to, co druhému předáme, se cestou ztratí. Ale vždy je také naděje, že se nám to vrátí obohacené. A až teď nejsem v moci této bolesti. Až teď, nahá a bezbranná, jsem nezlomitelná. Inu, podzime, ber, ber a rozhodni, co zetlí a co vraší v nové počátky.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2020 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.